První hodina na vozíku

Web jednovaječných dvojčat o duševním zdraví

První hodina na vozíku

Někteří zaregistrovali můj zájem o inva vozíky a zhoršující se klouby. Takže po dlouhém vymýšlení jsem měla mega štěstí a nachomýtla se k výprodejovým sportovním kouskům, takže se mi povedlo udělat něco pro sebe hned ve dvou rovinách a ode dneška tak mám doma žlutý Küschall Advance (při pohledu na původní cenovku jsem se skoro orosila, hodně vysoká částka). Vyzkoušela jsem u nich vícero kusů, ale tenhle mi sedl nejlépe, navíc je ŽLUTÝ. Barvičky jsou důležité.

No nejsou rozkošní 🙂

Naivně jsem si vzala batoh, že cestou z obchodu vozík rovnou vyzkouším a taky si vezmu malý nákup. Dokud jsem neměla těch extra několik kilo na zádové opěrce, tak manipulace byla mnohem snazší.

Samozřejmě jsem to malými kolečky několikrát zapíchla do prasklin a škvír v chodníku. Jednou jsem se u toho málem vyklopila, ale stihla jsem to chytit nohou. Trpěla jsem jak zvíře vlastní neschopností vozík řádně ovládat a lidi mi neustále nabízeli pomoc. Očividně jsem vypadala dost zoufale. V obchodě jsem se reálně vyklopila. Eskalátory pro vozíky jsou setsakra těžký kalibr. Nahoru ještě dobrý, ale dolů už ne. Naštěstí mi jedna mladá slečna pomohla zpátky na kola a na druhém mne jistila zezadu. Byla jsem jí vděčná a cítila se supertrapně.

Co bylo v obchodě boží bylo to, že všechny problémy co v obchodech normálně mívám, najednou neexistovaly. Nebolely mne záda (teda kromě toho ranního housera), nebolely mne nohy, neztrácela jsem orientaci v prostoru ani rovnováhu. Ano, motala se mi hlava, ale v sedě to nebylo skoro znát. Akorát jsem se musela spokojit jenom s jednou příchutí jogurtů, protože na jiné jsem nedosáhla a bála se někoho zeptat. Taky jsem se bála vstát.

Cesta domů byla zlo. Jela jsem jak slimák závratnou rychlostí 4km/h a funěla jak parní lokomotiva. Na jednom místě jsem pokus o zdolání obrubníku vzdala. Kontrolovala jsem ještě okolí a viděla přicházet jednu slečnu. Jenom jsem si pomyslela “Holka, právě uvidíš zázrak”. (Spousta lidí netuší, že někteří vozíčkáři mohou chodit) Chytla jsem se hůlky a začala zápasit s vlastním tělem, hůlkou, obrubníkem a vozíkem, který se okamžitě pod váhou batohu začal překlápět.

Někde na půl cesty domů se začaly hlásit moje dlaně o slovo. Kůže na nich bolela a svaly dlaně už skoro nebyly cítit. A to jsem půlku léta posilovala dlaně a prsty, protože jsem doufala, že budu moct brzy lézt na stěně.

Velmi záhy jsem také zjistila, jaké zlo jsou ony doporučované alespoň 2° sklonu chodníku/silnice, aby správně odtékala z povrchu voda. Vždycky mne bolela buď levá, nebo pravá paže. Sklon chodníku se ukázal být celkem užitečný, když jsem se pokoušela jet a dívat na video, co mi přítel poslal. Lidi vypadali opravdu zmateně.

Když jsem vyčerpaná dojela domů, zjistila jsem, že mám na dlani hezký puchýř, kůže je úplně rudá a špinavá. A protože jsem byla očividně málo vyřízená, přišlo mi jako super nápad jet se ještě projet na cyklostezku se psem. Ještě štěstí, že bobeš umí stranové povely a nemusela jsem tak skoro sahat na vodítko.

Po tom, co jsem půl kilometru jela jenom za účasti pravé paže, jsem se otočila a jela zpátky, to nešlo. Zvládla jsem na cyklostezce jenom 1 km. Super bylo, že jsem měla tep jako kdybych akorát rychle šla. Nic závratného – teda, pro normálního člověka je to spíš tep svižného běhu, ale co už.

Inu, jestli mi má být vozík k nečemu dobrý i po operaci kolene, tak se s ním doopravdy musím naučit zacházet. Myslím, že pro začátek 1-2x týdně bude až až. Nezávidím lidem, kteří museli začít používat vozík ihned na fulltime. To by mi asi upadly tlapky. Na druhou stranu, moje paže jsou super slabé a mají někdy problém unést samy sebe a občas vlastní váhou tak nějak visí mimo jamku ramenního kloubu.

A co jsem cítila z lidí? Většinou jsem přes svůj vlastní zápas neměla čas ještě pozorovat co si o mne asi okolí myslí. Velkou část cesty jsem dělala různé ksichty, protože jsem se soustředila. Část cesty jsem se zubila od ucha k uchu. Z někoho byly cítit upřímné obavy, když jsem se někde zasekla, nebo málem vyklopila. Z většiny tak akorát zvědavost. Na cyklostezce to pak bylo mnohem horší. Většina lidí byla od pohledu plná soucitu a lítosti. Jeden cyklista byl plný až agresivní lítosti. Takové to “Aspoň na tom nejsem jako vy.” Trochu mi tím kazili příjemnou procházku lesem a radost z tak velkého pomocníka, jako je vozík. Navíc ze žlutého vozíku. Už jsem zmiňovala, že je žlutý? 😀

Taky jsem ho hned po příjezdu domů vylepšila. Dostal dvě malá cyklosvětýlka. Takže zezadu je blikačka a zepředu světýlko, abych viděla díry, praskliny a škvíry na chodníku. Druhé vylepšení bylo to, že jsem si hned přidělala nosič na láhev, takže ji nemusím lovit kdovíkde. Holt potřebuju mít pití vždy u sebe a snadno dostupné, jinak nepiju vůbec.

Ještě budu nutně potřebovat “push rim covers” (netuším jak je to česky). Takové gumové návleky na obruče, aby mne nebolely dlaně. Nebo aspoň omotávku na cyklořidítka. Efekt je stejný, cena zhruba taky. Navíc to bude další extra barevný prvek. Nevím, zda modré nebo žluté.

A taky nemám pro vozík jméno!

 

No Comments

Add your comment