Plague inc live – karanténa

Web jednovaječných dvojčat o duševním zdraví

Plague inc live – karanténa

Jak na mne (ne)doléhá karanténa? Jsem bez práce, bez domova, bez pitné vody, příjmu peněz… Přesto je mi mnohem lépe. Mám se za to stydět?

Karanténa, je vyhlášená od 16.3. 2020, což jsou už skoro tři týdny a já si ani nevšimla, jak dlouho tu karanténa je a musela jsem si to dohledat. [1]

Co znamená karanténa pro mne?

Spousta lidí si stěžuje jak neskutečně trpí, že nemohou jít k manikérce, do hospody a kecat s lidmi. Bez okolí jim začíná “hrabat”.

Pak nastupují introverti jako jsem já, co si sotva všimli, že se něco změnilo. Tedy ano, změnilo, musím ven nosit roušku. Jenže tu jsem začala nosit ještě dřív než to bylo povinné. A to hlavně ze dvou důvodů. Snažila jsem se o její “normalizaci” a také proto, že v té době jsem měla ošklivý kašel (opravdu ne COVID-19) a teplý vlhký vzduch mi pomáhal proti kašli. Stejně tak při sportu, kdy už mnoho let nosím v chladném počasí šátek přes nos na sport.

oblicej zakryty rouskou a svarecskymi brylemi behem karanteny
Samozřejmě jsem roušky ušila sobě a celé rodině. A musely být stylové .

Můj optimální životní styl se tímto zrealizoval, což znamená nevidět nikoho na méně než 5 m a pokud se chci socializovat, tak vyjdu někam do ulice, kde vidím lidi. A to mi celkem stačí. Potřebu s někým komunikovat mám obvykle až po několika měsících (testováno v “izolaci” na zámku bez internetu – i takovéhle práce existují).

Role internetu

Tahle položka je pro mne velmi důležitá. Kvůli autismu mi sociální kontakt fakt nejde a vzhledem k mému letitému nezájmu o lidi jsem ani neměla moc možností získat zkušenosti. Takže jsem ochotně přesunula socializaci do virtuální podoby a až díky facebooku mám normální kontakt a konverzace s okolím. V dobách vzácného internetu a před sociálními sítěmi jsem byla skutečně zcela izolovaná a měla jednu kamarádku až do gymnázia. Pak jsem vlastně neměla nikoho až do vysoké. Kamarádi mi chyběli jenom na základce. Ve školce jsem je spíš odmítala.

Nejde jenom o kontakt s okolím, ale také o možnost hrát online hry a to nejdůležitější, přístup k informacím a vědeckým článkům. Jsem denně schopná strávit hodiny jenom čtením a až zuřivým vstřebáváním skoro jakýchkoliv informací. Často ani na kvalitě nezáleží, filtruji je až později. Chci prostě vědět a znát i špatné informace.

Co se mi změnilo?

Pamatuji si, jak se mi na pár minut zhroutil svět, když jsem zjistila, že státy zavírají hranice a já jsem tedy právě přišla o práci, protože nebudu moct jet na další turistickou sezónu pracovat s turisty do Norska. Pak jsem si řekla, že to asi nevadí, protože to není práce, která by mne vyloženě naplňovala, protože jediné, co na cestování zbožňuji je severská příroda.

Pořád panikařím ohledně toho, zda zvládnu léto v ČR. Loni jsem se málem zhroutila při představě, že bych měla trávit další léto v ČR, ale nakonec mi vyšla práce na severu. Bojím se léta. Je to hlavní důvod, proč tu nechci být. Už teď začíná být hodně horko a jestli se současná situace nezlepší (což asi brzy nebude), tak budu muset zůstat v republice, což bude znamenat čiré utrpení, protože nad 25°C mi nefunguje mozek a nad 30°C už ani tělo a všechno je naprosto extrémně vyčerpávající a alespoň 1x týdně se přehřeji.

No a pak také se mi změnilo to, že jsem se tím pádem vlastně stala bezdomovcem. Dosud jsme vždy byli někde zaparkovaní s naším karavanem a napojení na elektřinu – obvykle hned vedle budovy pro zaměstnance u práce, kde jsme zrovna byli. Teď máme sice náš karavan, ale nemáme elektřinu a vlastně ani možnost někde parkovat, protože i na místě, kde mám trvalé bydliště a byt, nemohu parkovat, protože lidem vadí naše velké auto. Nakonec jsme to vyřešili bydlením v zahrádkářské kolonii, kde máme relativně klid a přírodu na dosah ruky.

Jak situaci vnímám?

Ze začátku byla tahle situace pro mne až nereálná. Můj mozek mne chránil úplně dokonale zvláštním způsobem. Ačkoliv se celá situace děla přesně okolo mne a byla přítomna, moje hlava celou situaci vnímala velmi surrealisticky. Jako kdybych tady ani nebyla a všechno se odehrávalo za tenkým sklem, tak jako velké části mého života.

Strašně zvláštní pocit. Jsem tu a tady, svět se dosud odehrával strašně rychle kolem mne a najednou…se zpomalil. Dokonce na takovou úroveň, že jsem najednou schopná popadnout dech a znovu se do něj zapojit.

Tenhle celosvětový LARP s jasnými pravidly je vlastně i docela zábavný. Vnímám rizika situace, vím co se děje a díky svému soustředění a analytickému myšlení jsem získala najednou velmi dobrý přehled o situaci. Zpočátku jsem sledovala statistiky, měření a odborné články každý den několik hodin. Jenže to mne pak vyčerpalo a teď už se informací valí příliš a já jsem přehlcená. Dala jsem si tedy informační pauzu a začala zase žít jako předtím.

Mám se stydět?

Sociální tlak opadl. Nejistoty mi konečně zmizely. Bude práce, nebude práce? Je mi to jedno, teď je to věc, kterou nemám ve svých rukou a jelikož to nemohu zcela ovlivnit, nestresuji se touhle položkou. To samé zda budou peníze, bydlení… Kde budu parkovat zítra? Bude tam voda? Budu moct jít ven? Budeme moct sehnat jídlo? Co se bude ten den dít? Budu mít vůbec oběd? Kdy půjdu spát?

Tyhle otázky jsou pryč. Nestabilita a nejistota zmizela. Najednou vím, že je tu karanténa a celosvětový problém vedoucí k tomu, že budu ještě minimálně měsíc na tom místě, kde jsem. Najednou mnohem více stíhám a jsem produktivnější. A to i přesto, že množství času mám stejné. Stres skoro úplně vymizel, úzkosti také. Najednou vím, jaké to je mít bezstarostný život. A to přitom pořád nevím, zda budu mít pitnou vodu i zítra a zda i zítra budu mít kde bydlet.

Svoboda

Najednou mám čas se svobodně věnovat koníčkům a aktivitám, které mne naplňují, ale nebyl na ně čas. Jako práce s vlnou, psaní, kreslení, sport, focení. Tyhle aktivity, které jsou pro mne mnohem důležitější, než to, zda budu mít práci. A to jenom proto, že jsou to aktivity, které mne skutečně naplňují a činí šťastnou. Pořád je ale potřeba mít nějaké číslo na účtě, ze kterého je potřeba přesouvat čísla na vynulování jiných čísel.

Zmizely úzkosti, stres, neurózy i ta zvolna se rozvíjející deprese. Rapidně se mi zlepšil spánek a začala jsem zase sportovat (ano, je karanténa, ale sport je povolen). Je mi lépe a bojím se, co se stane, až se tenhle kolos jménem “moderní život” zase rozjede. Zvlášť proto, že se neustále zrychluje a já to opravdu nestíhám.

Nestydím se za to, že je mi mnohem lépe a jsem konečně šťastná a mám pocit, že ke svému životu najednou prakticky nic víc nepotřebuji.

V co doufám? Karanténa a život po ní

Roušky

Snad se udrží zvyk nosit roušky. Ať už jako součást oblečení (pro mne jsou skvělá a funkční součást oděvu) nebo jako záležitost ohleduplnosti. Nemocní lidé by měli nosit roušky vždy, bez ohledu na přítomnost pandemie. Je velice neohleduplné na někoho prskat a kašlat, když už dotyčný nemůže/nechce zůstat doma a léčit se.

Desinfekce

Desinfekce. V současnosti mám tři kapesní krabičky desinfekčního gelu, které jsem začala nosit v souvislosti s menstruačním kalíškem a absencí tekoucí vody. Líbí se mi, že dávkovače desinfekce začali umisťovat na spoustu míst s velkým množstvím lidí. Mohlo by to zůstat. Na spoustě míst ve Finsku (a určitě i jinde) už to tak dávno mají. V práci jsem si na tyhle gely dost zvykla. Snad zůstanou lidé i u této hygieny, která vůbec není zvýšená.

Improvizace a solidarita

Třeba lidé zůstanou i nadále ohleduplní a ochotní si pomáhat. Česká schopnost improvizace je jinde ve světě věcí skoro nevídanou až nepochopitelnou. Bylo by tedy škoda, aby tohle zaniklo. Lidé si začali pomáhat a šít roušky [2], tisknout ochranné štíty [3] a dokonce i vyrábět plicní ventilátory [4].

Home office

Také by bylo moc fajn, kdyby zaměstnavatelé konečně povolili možnost home office u prací, které nutně nevyžadují pobyt zaměstnanců v kanceláři, což je prakticky jakákoliv práce dělaná přes počítač.

Online pohovory

Stejně tak pohovory. Není vůbec problém udělat pohovor přes internet – už jsem prošla spoustou takovýchto pohovorů. Jenom ČR je unikátní v tom, že mne nutí jet na pohovor do nějaké vesnice u Prahy přes půl republiky, když je to na pracovní pozici v mém městě, čímž zabiju celý den. Tahle zaostalost by měla vyhynout. Karanténa nekaranténa.

Ocenění introverze

Lidé by také mohli konečně ocenit introverty. Protože zatímco extroverti lezou po zdech a chovají se jako nadržené opice, tak introverti si prostě najdou zábavu. Dokonce ani ambiverti nemají až tak velký problém tuhle situaci přežít. Proč je tedy v současnosti neustále vyzdvihována extrovertní užvaněnost a hlučnost jako modla, když ti lidé často jenom žvaní nesmysly? Prostě introverti mají během karantény evoluční výhodu.

Slovo na závěr

Již od začátku nákazy se chovám, jako bych já sama byla nemocná a nakažlivá a zároveň všichni ostatní byli nakažliví a nikdo neměl imunitu ani po prodělání téhle nemoci. Doporučuji to samé.

Stín záclony na černém stole tvořící výrazný kontrast. Karanténa doléhá na každého jinak.

 

No Comments

Add your comment