Proč jsou sanitky tak nahlas?

To aby je autisti slyšeli.

Pojmem autista v úvodu myslím řidiče aut. Stejně jako se řidiči bicyklů nazývají cyklisty.

V tomhle článku se chci rozepsat o mých (odlišných) zkušenostech s vnímáním zvuků, které je pro autismus běžné. O tomhle tématu jsem už psala v článku Hypersenzitivita, hyposenzitivita a jsou tam zmíněny i kousky toho, co je zde rozepsáno.

Jinak tohle je otázka, kterou jsem mojí mamce položila když mi bylo asi 9 a nedostala jsem na ni žádnou pro mne rozumnou odpověď. Proto jsem v současnosti dospěla k závěru, že to je skutečně jenom proto, aby sanitku, hasiče, policajty slyšeli i lidé v autě.

V autě proto, že vozidlo a hluk motoru zvuk tlumí tak úspěšně, že ne každý je schopen něco takového zaregistrovat. Já je slyším i přes zvuk motoru a s puštěnou hudbou.

Venku ve městě většinou stihnu zaregistrovat kde jsou a včas se otočit, nebo si zacpat uši, protože ten zvuk je děsný. Už není tak příšerně nesnesitelný, jako když jsem byla malá.

Paradoxně mi je ale zvuk sanitky příjemný, pokud protíná ticho a je pár set metrů daleko. Je to totiž zvuk, který pravidelně protínal ticho ve školce při poobědové pauze, kdy měli všichni spát.

Tehdy jsem nebyla schopná v tak nemožnou dobu usnout (nyní také ne), takže jsem ležela na zádech/boku a pozorovala třpyt světla v okolí, něžné ticho protínané okolními zvuky. Poslouchala šustění listů, pohyb peřin, dýchání ostatních dětí, auta daleko na hlavní silnici a další tisíce malých zvuků o kterých se zdálo, že je nikdo neslyší.

Vlaky

Celé dětství jsem bydlela pár set metrů od celkem frekventované železniční trati, kde každých 30 minut jezdil vlak. Většinou jsem si ho všimla tak jednou za hodinu. Často ho přerušily jiné zvuky. Naštěstí jeho zvuk byl dostatečně „rozbit“ vegetací, takže bylo slyšet jenom jeho troubení při vjezdu do zatáčky. Doteď jsem ráda, že troubí.

Když jsem venku, tak si občas nevšimnu, že jede. Jelikož s oblibou chodím venčit psy ke trati, tak díky troubení jednoznačně vím, kdy si zacpat uši. Občas slyším železniční přejezd, co je o pár bloků dál a to cinkání mne varuje.

Jednou se mi to však nevyplatilo. To mi bylo asi 14 let. Jela jsem s kamarádkou na kole a zvuk vlaku spustil automatickou reakci zacpaní uší. Nějak jsem ale zapomněla, že jedu na kole, přestala jsem šlapat, ztratila rovnováhu a spadla na zem.

Po celou dobu pádu jsem nevystrčila prsty z uší. A to ani na zemi. Počkala jsem, než vlak bude dost daleko. Až potom jsem se posbírala ze země. Jelikož se kamarádka smála, nedokázala jsem se udržet a nakonec jsme se smály obě. U ní to byla běžná reakce, když jsem se někde rozplácla (dělo se mi to často) a velmi často jsem se i přes bolest pak musela smát taky – a jak to pomohlo!

Vlastní tep?

Nedávno jsem poslouchala video jedné slečny (Yo Samdy Sam na Youtube) a ona mluvila o tom, jak slyší elektřinu, vlastní tep apod. Tak jsem si říkala, že jsem vlastně docela šťastná. Vlastní tep a pohyb krve slyším jenom občas. Jak někteří rádi lehají svému milovanému na hruď a poslouchají jeho tep, tak tohle jsem nenáviděla.

Nedokážu usnout ani když si lehnu tak blbě, že si přimáčknu některou malinkou tepnu a pak slyším každý puls srdce. Natožpak abych dokázala usnout někomu na hrudi, kdy mám vlastně ucho položené přímo na srdci. Každý tep je jako kdyby mi někdo klepal na hlavu. To není relaxační ani trochu a už vůbec se u toho nedá spát. Vadí mi slyšet cizí tep, jakkoliv blbě to zní.

A co zářivky?

Hodně autistů zmiňuje bzukot zářivek. Já z toho rozhodně nešílím a obvykle je to tak „tichý“ zvuk, že ho přebije hromada dalších a hlučnějších zvuků. Každopádně ano, bzukot zářivek je někdy hrozný. Co je horší je, když zářivky blikají a každé bliknutí je pak spojeno s dost hlučným zvukem. Jak zmiňuje Yo Samdy Sam, stejně jako se v hororech snaží zvýraznit atmosféru blikáním zářivek a jejich bzučením, tak pro některé je to prostě běžný den.

Civilizace

Když jsme tohle léto pracovali a bydleli letní tři měsíce zcela mimo civilizaci, tak návrat zpět byl hodně zlý. Za tu „chvilku“, jsem si hodně zvykla, že krajina je velmi jednolitá tundrová poušť s minimem barev a vegetace. Kopečky byly jenom mírné a jediný velký kopec byla ta náhorní plošina, na které jsme bydleli a trčela 300 m kolmo z moře.

Jediný zvuk, který byl v okolí slyšet, byl zvuk větru. Sem tam nějaký pták, kterých tam také mnoho nebylo rozhodně se tam nejednalo o žádné štěbetání, které je normální pro „naše končiny“. Ráda jsem chodila do „roklinky“, kde nebyl žádný zvuk a slyšela jsem jenom svůj dech a kroky po měkké a krásně zelené trávě.

Když jsme se vraceli zpět do civilizace, začala jsem nejprve mít hodně špatné pocity, když se začaly objevovat stromy. Zprvu jenom 2-3 m vysoké a nádherně zelené břízy v řídkých porostech – to bylo ideální. Pak se lesy začaly zahušťovat a být vyšší. Když už to byl „normální“ les se stromy 5-10 m vysokými a poměrně dost blízko sebe, začal pocit svírání kolem žaludku a bylo mi nepříjemně.

Na to jsem si do pár dní celkem zvykla. Jenže pak jsme se po asi 1000 km dostali do první civilizace a mne vyděsilo cvakání tlačítka na přechodu pro nevidomé. A to takovým způsobem, že jsem se na poslední chvíli zarazila, abych neskočila do silnice. První měsíc byl peklo a děsil mne skoro každý minoritní zvuk.

Jakýkoliv útěk z ruchu města do ticha nebo „přírody“ byl nesmírnou úlevou. Naštěstí se tohle období kryje s dobou, kdy jsem si pořídila protihluková sluchátka a tak aklimatizace proběhla bez dalších velkých šoků.

Neslyšící?

Asi by se dalo říct, že slyším velmi dobře (dokud na mne někdo nezačne mluvit). Jenže se stává často druhý extrém. Jakmile se začnu na něco soustředit, většina okolního světa přestává existovat. To platí i pokud jsem ve vlastním světě. Mohu vypadat přítomně, ale nejsem. Dokonce mohu i reagovat, ale obvykle nevím, co jsem „říkala“ ani na co jsem reagovala. Tohle zatím dokázalo naštvat skoro každého, kdo mne zná delší dobu.

Umí to být i celkem nebezpečné venku mimo domov. Když chodím pešky, tak jsem 90% doby mimo realitu a přemýšlím o něčem úplně jinde. Moje mysl prostě není přítomna. Tohle umím i když dělám monotematickou a nudnou práci. Tělo prostě jede na autopilota.

Vypadám pak trochu jako zombie. Běžný mladý člověk vypadá úplně stejně, kdž mu nasadíte sluchátka, ve kterých bude řvát hudba hodně nahlas a do ruky mu dáte mobil. Nebude vědět o tom, co se v okolí děje. Já k tomuhle stavu nepotřebuju žádou technologii, stačí mi vlastní mysl.

Vzhledem k příměru ke sluchátkům a mobilu v rukou si asi většina lidí dovede už představit, v čem spočívají rizika takové stavu. Ano, vždy když dojdu ke kraji silnice, rozhlédnu se, ale občas už nevyhodnotím situaci správně. Jasně, když vidím auto, nebo červeného panáčka, tak do silnice fakt nevlezu.

Na druhou stranu už si možná nevšimnu, když někdo vyběhne zpoza rohu a tak se prostě srazíme. Občas si nevšimnu lampy a narazím do ní. Občas si nevšimnu hrbolu a rozplácnu se na zem. Občas mne můj autopilot dovede na místo, o kterém jsem se v myšlenkách pouze zmínila a najednou tam stojím a nechápu, jak jsem se tam dostala. Autopilot tak občas funguje jako hodně špatná navigace.

Rizika s tím spojená

Naštěstí jsem se kvůli tomuhle „systému“ dostala do riskantní situace jenom jednou v životě. Šla jsem v poklidu ze školy, došla jsem na kraj silnice. Správně jsem se rozhlédla a zjistila, že nic nejede. V dálce jsem viděla majáčky a nějak vzdáleně je i slyšela. Vyhodnotila jsem, že jsou dost daleko a rozešla jsem se.

K mému překvapení dojeli až ke mne, když jsem byla zhruba v půlce přechodu. Troubili na mne jako na magora, blikající majáček mi blikal do očí a já je stejně neviděla ani neslyšela. Trvalo mi hezkých pár sekund, než jsem se dostala do reality a zjistila jsem, že na mne troubí policejní auto a je ode mne už jenom pár metrů.

Nakonec zvládli zpomalit a udělat kličku a já se probrala a velmi zrychleně vypadla ze silnice. Opravdu jsem neměla sluchátka ani mobil. Opravdu jsem se rozhlédla. Pouze jsem špatně vyhodnotila vzdálenost a rychlost auta a byla moc hluboko ve své realitě. Od té doby se snažím před přechody vrátit do reality jak jen to jde.

Obrázek sanitky v úvodu od Zhen Hu z Unsplash