Neverbální, tichá, plachá

Neverbální okamžiky se asi můžou stát každému, ale někdy jsou přece jenom trochu silnější a delší, než by asi měly být.

Běžně se mi stává, že mne někdo zaskočí a já jsem akorát zmatená a neschopná odpovědi. To je u mne věc více než běžná. Už se nestává tak často. Dříve to bylo i několikrát denně. Dnes už je to spíše jenom několikrát týdně.

Za prvé proto, že se s lidmi vídám méně často a za druhé proto, že jsem si značně rozšířila repertoár možných otázek, odpovědí a věcí, které by kdy mohly následovat.

Pořád je naprosto normální, že když jsem se zákazníky a zeptají se mne „Jak se máš?“ jsem obvykle zcela zmatená a jenom otevírám a zavírám ústa a vypadám jako ryba na suchu.

Moje zmatení je nejčastěji právě absolutní neschopnost odpovědět a v hlavě je v tom okamžiku buď absolutní zmatek, nebo absolutní panika. Ať tak či onak, potřebuju celkem hodně času na to, abych se s danou informací vyrovnala. Když mne v takové situaci najde kolega, obvykle na otázku odpoví za mne (pokud to jde) a pak jenom nechápavě kroutí hlavou, nebo mi začne něco vyčítat.

Někdy je mluvení možné…

…jindy nikoliv.

Selektivní mutismus

Většina lidí shrne neschopnost mluvit pouze na to, že jsem plachá, bojím se, nebo jsem tichá. Pamatuji si, jak když jsem byla malá, mamka vždycky říkala „Kdybyste ji slyšeli doma, vykecala by vám díru do hlavy.“

Doteď většinou mlčím v přítomnosti cizích lidí. Obvykle proto, že absolutně netuším, co bych měla říkat a jak. Nemyslím si, že bych se cizích lidí v minulosti nějak zásadně bála. Dokonce si pamatuju jednu fotku, kde mi jsou asi tři roky a na svatbě (někoho neznámého z příbuzenstva) osahávám nevěstě šaty.

Tyhle tendence mám pořád, ale už si je schovávám pouze do přítomnosti lidí, kterým nevadí, že za nimi chodím jako ocasek jenom proto, abych si důkladně osahala látku, ze které mají ušitý kabát.

Takhle opravdu stydlivé dítě nevypadá. Ano, později jsem se začala stydět. Za spoustu věcí. Nedokázala jsem nic říct před nastoupenou třídou až do gymnázia. Prostě nešlo vydat ani hlásku. Až do gymnázia jsem také nebyla pořádně schopná mluvit s cizími lidmi. Dokázala jsem jim jednoduše až jednoslovně odpovědět na přímou otázku.

Donedávna jsem nebyla schopná mluvit anglicky s rodilým mluvčím. Prostě tam najednou byl blok z výuky ve škole a nešlo to. Ano, škola je skvělé místo pro traumatizování dětí.

Tvrdohlavost a trucování

Původně jsem si myslela, že moje trucování, záseky a neochota spolupracovat jsou pouze úmyslné. Ostatní si zase mysleli, že jejich jediným účelem je někoho naštvat. Pro mne to vždy byla obrana, když jsem byla „zahnaná do kouta“ a nevěděla jsem, co dělat.

Hodně často jsem tak odmítla jakoukoliv spolupráci. Horší bylo, když mne ten dotyčný naštval, nebo pouze udělal něco, čím mne ohrozil. Alespoň podle mého názoru. Dříve jsem okamžitě ukončila spolupráci, neřekla ani slovo, na dotyčného se ani nepodívala a začala jsem trucovat.

Na gymnáziu jsem zjistila, že už nemůžu trucovat tak dlouho, protože to pro mne jinak bude mít negativní následky a povedlo se mi tedy zahájit spolupráci, když jsem měla pocit, že jde do tuhého. Vždycky jsem se nějak zvládla přesvědčit o tom, že musím začít spolupracovat a nebylo to tak hrozné.

Jenže čas šel dál a stále stačí, aby někdo řekl nějakou koninu co mne naštve nebo mi něčím ublíží a já začnu zase trucovat a odmítat spolupráci. Ten vnitřní boj bych ale nikomu nepřála. Vím, že dotyčný to třeba ani neudělal záměrně a nemůžu tedy trucovat. Vím, že když budu v práci trucovat, bude to mít velmi závažné důsledky. Jsem schopná sama se sebou vést vnitřní souboj, dokud se mi nepodaří ze sebe vypravit alespoň „ano“ či „ne“.

Není to tedy jenom neochota ke spolupráci, ale také jsem tak zaskočená a zmatená, že absolutně nedokážu nic říct i kdybych chtěla. Snažím se a vnitřní boj, který sama se sebou svádím je skutečně velmi intenzivní. Na druhou stranu, dokáže-li někdo přesvědčit moje tvrdohlavé já, jsem to jenom já. A opravdu to není snadné.

Opravdu nelze očekávat, že po takovémto incidentu budu hned vyprávět, kecat a povídat si s dotyčným, jakoby se nic nestalo. Naopak. Budu stále zaseknutá a pořád mi odpovědi budou trvat dost dlouho a pravděpodobně budou jednoslovné.

Zejména pokud mi dotyčný něčím ublížil, tak budu velmi opatrná a budu se snažit sama sebe přesvědčit, že ten druhý mi nechce ublížit. Problém je, že často nedokážu poznat zda mi někdo chce ublížit, či nikoliv. Vzhledem k tomu, že mi v minulosti bylo už i vyhrožováno smrtí, tak jsem velmi opatrná.

Šok, stres a únava

Většina situací u mne spouští neschopnost mluvit na maximálně pár minut. Jsou ale i okamžiky, které u mne spouští neschopnost mluvit i na několik hodin.

V autoškole jsem nebyla třeba schopná při řízení vůbec komunikovat. Bylo to buď „řízení“ nebo mluvení s instruktorem. Schopnost rozumět byla také mírně snížená. Nyní už je to mnohem lepší (přece jenom už mám odřízeno hezkých pár tisíc kilometrů) a kromě komplikovaných situací jsem schopná si i celkem rozumně povídat. Auto už totiž neovládá mne, ale celou proceduru se mi již povedlo zautomatizovat.

Mívám velmi často introvertní kocovinu. Introverze jako taková mi opravdu nepomáhá, jsem-li v práci. Když potřebuju obsloužit stovky až tisíce zákazníků, kteří jsou ve vlnách přiváženi, tak to celkem zvládám. Horší jsou následky. Nejsem schopná být ještě milá i na kolegy a po pracovním dni nemám vůbec žádnou energii, toužím po tichu, klidu, samotě a nicnedělání.

Jakékoliv mluvení je pro mne velmi vyčerpávající a náročné a někdy tak odmítám mluvit vůbec, byť třeba s přítelem mi to zásadní problém nedělá. Pokud ale mám řešit ještě nějakou koordinaci skupiny v online hře, jsem neverbální a někdy nezvládnu ani jednoslovné odpovědi.

Stres je pak úplně jiná věc. Jakmile přichází krizová situace, například zranění, tak umím být zcela v klidu. Dokážu bez větších obtíží řešit akutní situaci, pokud nevyžaduje velkou interakci s jinými lidmi. Neumím poskytnou útěchu, ale umím poskytnou kvalitní pomoc a vzniklý problém řešit funkčně.

Pokud se do stresové situace ale přidá interakce s cizími lidmi, obvykle nastupuje panika, třes a neschopnost efektivně komunikovat. Stres z potenciálního ohrožení zdraví či životů umím prostě odsunout stranou a sesypu se až po tom, co se situace vyřeší. Ne kvůli vzniklému problému, ale kvůli interakci s lidmi. Pak jsem buď zcela neverbální, nebo je mluvení „jenom“ velmi náročné.

PTSD a sociální fobie

věčný boj

Zubař

Nedoporučuji číst dál slabším povahám a lidem se strachem ze zubařů. Byli jste varováni!

Co je jednoznačně katastrofa, je například zubař. Ne, opravdu nemám fobii ze zubařů, jelikož fobie je neopodstatněný strach. Tohle je zcela odůvodněné. Vzhledem k tomu, že moje zkušenosti se zubaři z dětství by se naprosto regulérně dnes považovaly za celkem brutální mučení, se není čemu divit, že zubaře opravdu nemusím.

Za poslední roky se situace značně zlepšila a už to neznamená, že automaticky budu mít tendenci omdlít, začít se šíleně klepat a nekontrolovaně plakat. Ano, stále je mi mdlo i z běžné prohlídky a klepu se pořád, většinou už ale nebrečím.

Po návštěvě zubaře jsem ale skoro vždy na pár hodin zcela vyčerpaná a neschopná slova. Když se tam stavím jenom pro recept, nebo se mi nestalo vůbec nic a jenom to byla běžná kontrola, pak jsem většinou do pár minut ok.

Poslední zkušenost ale značně přidala k traumatu. Aneb – komplikované odstraňování osmiček. Umrtvování bylo vskutku nejhorší zkušeností z celé aktivity. Bylo hloupé, že mne zubařka nechala se potom posadit, protože vzhledem k míře stresu jsem se soustředila jenom na to, abych neomdlela. Umrtvování nakonec proběhlo na několikrát, moje vysoká citlivost způsobila, že to nakonec bolelo i přes umrtvení (naštěstí ne tak hrozně)

Další šílená bolest, která už se ale eliminovat asi nedala byl zvuk vrtačky. Byl tak intenzivní až jsem z toho dočasně přišla o sluch a jenom mi pískalo v uších.

Samozřejmě, že můj třas, hyperventilace a pláč byly prakticky nekontrolovatelné. Kdybych měla možnost, ihned odtamtud uteču, ale moje racionální část mi stále připomínala, že ty problémy, co jsem si posledních pár měsíců zažívala, byly asi horší a tohle mne jich zbaví. A taky že je to pro moje dobro atd. Přežila jsem to. A pořád jsem se snažila být jak nejvíc to bylo možné kooperujícím pacientem, protože jsem tam nechtěla trávit ani o minutu déle, navíc proti sestřičce ani doktorce nic nemám. Jenom se tam prostě přidává extrémní množství stresu, který špatně zvládám.

Celou dobu výkonu něco říkali. Nevím, co to bylo a slabě jsem byla schopná reagovat jenom na pár srozumitelných vět.

Tento incident mne zanechal zcela neverbální na pro mne extrémní 4 hodiny. Nebyla jsem ochotná mluvit ale ani později. Celých 13 hodin jsem řekla nanejvýš pár slov a to jenom velmi vyčerpaně a tiše. Nakonec jsem si stáhla aplikaci pro asistenci řeči, což bylo super a tuto aplikaci si hodlám ponechat pro další případy mojí absolutní paniky a neschopnosti/neochoty mluvit.

Jiné neverbální okamžiky jsem si nikdy neměřila, byť je mi jasné, že zejména na základce a na gymplu trvaly zřejmě i mnohem déle, ale obvykle mne nikdo nenutil mluvit.

Závěrem

Ač mám okamžiky trucování, kdy mne prostě nikdo nerozmluví i kdyby se snažil sebevíc, tak mám také okamžiky, kdy bych i chtěla něco říct, ale nedokážu to. Obvykle čím víc unavená a ve stresu jsem, tím větší je šance, že nebudu schopná mluvit, nebo to prostě bude nesmírně vyčerpávající.

Dokážu se donutit mluvit téměř vždy, ale vynaložené úsilí za to obvykle nestojí. Je to jako pokusit se tlačit auto do kopce po náročné fyzické aktivitě. Zřejmě to půjde, ale výsledek nebude nijak úžasný a následky nestojí za to. Vy padnete vyčerpáním na asfalt a nebržděné auto vás přejede.

Nikdy v životě by mne nenapadlo, že tohle je autistický rys, protože si pořád myslím, že takovéhle situace by zanechaly bez schopnosti mluvit prakticky každého.