Speciální zájmy

Když jsem se poprvé dočetla, že k autismu patří speciální zájmy, tak jsem si hned říkala, že přece žádné speciální zájmy nemám. Další čtení, okolí a psycholožka se mne snažili přesvědčit o opaku.

Pořád si říkám, že je to jenom záležitost definice a úhlu pohledu. Nemám žádné speciální zájmy. Prostě se jenom ráda dozvídám věci. Můj speciální zájem je, vědět.

Řekla bych, že hlavní bod definice speciálního zájmu bude v tom, že se jedná o celkem malé téma, úzce specializované, je obtížné najít jiného odborníka a vrstevníkům to přijde jako pitomost.

Moje zájmy byly vždycky běžné.

Nebo ne?

Je přece úplně normální se v šesté třídě základní školy rozhodnout, že se naučím všech 42 000 rostlin v ČR. Zvlášť když si asi od třetí třídy vedu herbář s tím, že uchovám rostliny pro budoucí generace.

Pak jsem se podívala do knihovničky a říkám, si že to normální, velmi neúplná knihovna průměrného (s mými schopnostmi podprůměrného) botanika. Spousta různých knížek o kytičkách, zvířátkách a pravidelné návštěvy knihovny už od dětství.

Od roku 2007 jsem se pak rozhodla pro pořádný herbář a někdy od roku 2009 pro botanickou ilustraci. Všechno ale silně „casual“. Nevěnovala jsem tomu veškerý svůj volný čas, jenom většinu. Nebyla jsem tím posedlá, jenom jsem to chtěla vědět.

Jasně, nikdy jsem neměla stejné zájmy jako moji vrstevníci a nikdy jsem si neměla o tom s kým povídat. Spolužáky zajímaly hloupé a povrchní věci. Jako make-up, oblečení, kluci a podobně.

Na střední se to trochu zlepšilo a biologie byl můj jednoznačně nejoblíbenější předmět, který jsem celkem hltala a opět občas dovzdělala učitelku v některých oblastech. Na základce jsem se v přírodovědě děsně nudila a věděla jsem jednoznačně víc než vyučující. Nikdy jsem se na tyto předměty neučila. Proč taky? Věděla, jsem, že nejhůř dostanu trojku, což byl celkem slušný výkon a já byla strašně líná a učení mne nebavilo.

Pak jsem šla na vysokou. Tam jsem doufala, že když je to odborná škola, tak se konečně něco nového dozvím a mezitím se můj botanický zájem začal úzce specializovat na kapradiny a snažila jsem se to rozšířit ještě o mechorosty s budoucím plánem na lišejníky. Tehdy jsem si objednala nějaké knížky z Británie a USA, abych měla co číst, protože v ČR o daném tématu byla jedna jediná knížka (běžný zahrádkářský balast nepočítám).

Při druhém kole přijímaček, pohovoru jsem pochopila, že moje zájmy jsou ještě více neobvyklé. Na otázku nejoblíbenější skupiny rostlin, jsem jim odpověděla kapradiny a všichni si vyměnili podivné pohledy a začali si něco šeptat. Nepochopila jsem, co je špatně, ale byla jsem rozhodně jediná, kdo od zkoušky odcházel se smíchem.

Jaké bylo moje zklamání při výuce. O kapraďorostech se vyučující jenom obecně zmínil a představil nám základní informace, které jsem si pamatovala ještě ze střední. Nic nového. To bylo velké zklamání. Když jsem se na toto téma osobně ptala, bylo mi řečeno, že pokud k tomu přidám ještě mechorosty a lišejníky, budu zřejmě jedna z asi pěti lidí v celé republice, kdo se o tohle téma zajímá.

Jediný člověk, se kterým jsem si o tomhle tématu mohla po těch letech konečně promluvit, byl ředitel botanické zahrady RNDr. Miloslav Studnička, CSc. Byl to vskutku zážitek snů. Po 21 letech, kdy jsem si s nikým nemohla skutečně promluvit o ničem, co mne zajímalo (nikdo tomu nerozuměl), jsem měla malinkou soukromou přednášku, provedení po botanické zahradě a zákulisí a mohla jsem něco probrat. Předpokládám, že v jeho očích jsem byla relativně neznalým a nezkušeným tvorem. Mne samotnou štvalo, jak málo toho vím. Uměla jsem tehdy jenom pár set kapradin a aktivně je poznat, protože informací o tomhle tématu je zoufale málo.

Tento můj zájem z větší části zanikl s mojí bakalářskou prací. Nebyl na to čas, další informace už jsem nemohla najít a množení kapradin v domácích podmínkách mi začínalo přerůstat přes hlavu. Doma jsem měla 37 různých druhů a kultivarů a zhruba 200 kusů rostlin.

Celé svoje magisterské studium jsem byla bez zásadních zájmů a vysoká škola ze mne postupně odstranila jakoukoliv chuť číst a učit se. Začala jsem být dost zhrzená školou a neschopností najít jakoukoliv dušičku, která by o tématu věděla víc než já a mohla mne poučit.

Po třech letech od ukončení studia se můj zápal pro věc opět vrací a naplno se rozhořel s objevením tématu autismus, kdy mne ještě celkem zaujalo téma schizofrenie. Tento zájem zvolna mírně vyhasíná, protože jsem našla už asi všechny snadno dostupné informace a teď už je opravdu nutné je dlouze hledat. A to vše za pouhé 3 měsíce, kdy jsem opravdu nedělala nic jiného a bylo to na úkor jídla, spánku i práce.

Další zájmy

Dalším velkým tématem pro mne vždy byly ruční práce a řemesla. Ty mne nezajímaly akademicky, ale chtěla jsem je vyzkoušet všechny – a pořád chci. Nakonec jsem skončila u šperkařiny a zpracování vlny od surového rouna až po konečný výrobek.

Také se u mne zvolna začíná rozvíjet bioinženýrský a technický zájem o věci. Když jsem v šesti letech přišla s myšlenkou exoskeletu a „přemostění“ poškozených částí míchy u lidí po úrazech páteře, tak mi bylo opět řečeno, že to nefunguje a ať nevymýšlím hovadiny.

Vymýšlení „hovadin“ mi bylo zakázáno a mamka mne vědomě i nevědomě zakazovala a odrazovala od technických věcí. Technické věci přece nejsou pro holky. Moje výkresy byly považovány za blbosti a já o toto téma postupně ztrácela zájem. Navíc v knihovně nebylo o takovýchto tématech vůbec nic. A to ani v oddělení pro dospělé, kam mne knihovnice občas pouštěly.

S genderovým stigmatem se potýkám stále. Ženská technickým věcem přece nerozumí! Jsem přece zahradnice, technická škola to není. A když přistoupí na to, že ano. Musím všem velmi složitě dokazovat, že technické výkresy umím a velmi mne baví. Nikoho jsem dosud nepřesvědčila o tom, že mám technické myšlení.

Dnes se k technickým věcem snažím dostat znovu. Fascinují mne invalidní vozíky (vždycky tomu tak bylo, ale měla jsem zakázáno zírat) a nově i umělé končetiny a možnosti implementace technologie do lidského těla. Výzkum kmenových buněk a 3D tisk biomateriálu je naprosto fascinující.

Problém je, že najít nějaké informace o tomto tématu je komplikované. Další otázkou je, kde začít? Tohle téma je neskutečně komplikované a rozsáhlé. Zatím se zdá, že do toho půjdu stejným způsobem, jako vždycky – „po hlavě skočím“ doprostřed tématu a pak si budu dohledávat základy. Protože samotné základy jsou neskutečně nezajímavá nuda. Na housle jsem se taky naučila obstojně hrát bez znalosti not – pak mne to přestalo bavit, ten zvuk mi byl nepříjemný.

Vždycky jsem se všechno naučila tím způsobem, že jsem přeskočila ten nezajímavý začátek. Prostě to začnu praktikovat a zkoušet a pak teprve hledám, kde jsem udělala chyby a jak je napravit. To je mnohem zajímavější.

Mám ráda věci komplikované, jako moje mysl. Naučit se latinu pro mne bylo asi 10x jednodušší než naučit se němčinu. A to má němčina výrazně jednodušší gramatickou stavbu a navíc je to živý jazyk. Učit se finštinu je pro mne nová super výzva, protože ten jazyk je velmi komplikovaný a uvažuje se v něm úplně jinak než v jakémkoliv mne známém jazyce.