Hypersenzitivita, hyposenzitivita

Zprvu jsem zpochybňovala myšlenku autismu tím, že přece nemám žádné přecitlivělosti na vjemy a už vůbec ne meltdowny.

Po nějaké době pozorování jsem zjistila, že jsem v tom až po uši, jenom jsem si okolí už přizpůsobila natolik, že mi nijak zásadně nekomplikuje život.

Hyposenzitivita

Jedná se o sníženou citlivost na podněty. U mne se projevuje především sníženou citlivostí na některé druhy bolesti, zejména vlastní kůže. I běžné poškrábání může skončit krví, nebo drobnými podlitinkami.

Obvykle nevím, že jsem se někde praštila, nebo škrábla. Vzhledem k mojí nemotornosti a horšímu odhadu vlastního těla v prostoru narážím do věcí tak často, že už to ani nevnímám.

Jsem schopná se třikrát po sobě netrefit do dveří a vrazit do futer, než se na sebe naštvu, zastavím myšlenkové pochody a začnu se soustředit na průchod dveřmi.

Moje obvyklá necitlivost, je čich. Nikdy v životě jsem necítila vůni fialek a spoustu dalších vůní/smradů a nevím tedy, jaké to je. Není důvod toho litovat, protože nevím o co přicházím, jelikož jsem to nikdy nezažila.

Mám sklon k chronické rýmě a tedy můj čich je omezen ještě tímto problémem. Následně k tomu mohu přidat ještě velmi rozsáhlé (snad dočasné) poškození čichu kvůli práci. Pobyt v extrémně suchém prostředí, neustálá dehydratace a vyčerpání způsobily, že za poslední tři roky jsem přišla už o skoro všechen čich. Postupně se vrací a zlepšuje, aby se zas kvůli práci zhoršil.

Tudíž obvykle necítím vlastní aroma. Musím se proto kontrolovat. To řeším pravidelným praním a nespolečenským očicháváním vlastního podpaží, jsem-li v soukromí. Také jsem si vyrobila vlastní parfém ze silice hřebíčku. Je desinfekční a likviduje bakterie způsobující zápach a také je to dost brutální aroma, abych ho cítila i já a líbí se mi.

Hypersenzitivita

Můj sluch je citlivější než u většiny lidí, ale zase není tak citlivý jako u spousty autistů. Slyším i zvuky, které bych slyšet „neměla“, protože jsou příiš tiché či mimo běžnou slyšitelnost.

Původně jsem ale chtěla jít na ušní, protože jsem si myslela, že špatně slyším. Mám totiž problémy se slyšením slov, dialogů a podobně. To je ale běžná autistická věc a nyní k tomu tak již přistupuji a vím, že to opravdu není problém sluchu, ale chyba vyhodnocení někde v mozku.

Většina autistů je citlivých na světlo. Má to tak i můj neautistický přítel. Zatímco on by nejraději žil v jeskyni a sluneční brýle nosil i v interiéru, já potřebuju světlo. Hodně světla. Vadí mi jenom slunce svítící přímo do očí. Jak je zataženo, je to špatně. Moje nálada jde dolů a únava vzrůstá. Jsem mírně dezorientovaná. V šeru obvykle zcela tápu a mám problém nezakopnout a neztratit rovnováhu. Mám pocit, jako kdyby byla absolutní tma.

Jsem také mírně citlivá na atmosférický tlak. Jakmile se zhoršuje počasí, cítím to a projevuje se to únavou a motáním hlavy. Přítel takoto reaguje na zlepšení počasí, když bude jasno.

Kůže

Mojí největší citlivostí je kůže. Trpím atopickým ekzémem a alergiemi. Nesnesu nic studeného na kůži, protože to je od velmi nepříjemného pocitu až po ostrou bolest. Svýma studenýma rukama se snažím na sebe nesahat, je-li to možné.

Jemný dotek je nesnesitelný a příšerně lechtá. Cítítm skoro každý pohyb vzduchu ve svém okolí a praktický každý jemný pohyb chloupků na těle. Jelikož neexistuje bezproblémové oblečení, tak se velmi často ošívám a škrábu. Volím oblečení upnuté, nebo značně volné.

Výhodou je, že cítím skoro každé klíště lezoucí po mém těle, ačkoliv jsou tihle tvorečkové stvoření tak, aby nebyli cítit, když se pohybují. Cítím i komáry, přibližující se k mé kůži.

Nevýhodou je, že kvůli tomu většinou nevydržím chvíli v klidu. Nejenom, že se musím pořád hýbat, ale když vydržím chvíli v klidu, tak mne zase všechno lechtá a tahá za chloupky.

Problém také je, že se kvůli tomu občas nedá usnout. Někdy mne jenom všechno šimrá a musím se neustále škrábat, jindy je to mnohem horší a mám pocit, jako kdyby mi po těle lezly tisíce mravenců. Což mne budilo jako noční můry, když jsem byla ještě ve školce. Nejcitlivěji reaguje torzo (tělo) a hlava.

Chodidla a ruce mají naopak celkem normální citlivost a jsou na kontakt zvyklé. Nejraději chodím bosa, protože pak si můžu správně ohmatat všechno ve svém okolí. Také používám nohy jako druhé ruce a palec na noze umím dát do „opozice“ proti ostatním prstů a tak umím sbírat a držet předměty.

Je to velmi výhodné. Například umím zuté boty nohou obě chytnout a přesunout do botníku jedním ladným pohybem. Posbírat nohou popadané předměty. Držet psí hračku a přetahovat se o ni se psem. Držet si nohama různé předměty při ruční výrobě. A spousty dalších.

Občas mne pohyb látky dohání k šílenství. Zejména mám-li vlhkou kůži po koupeli a mám se obléknout do něčeho jiného, než supervolné noční košile/pyžama. Pohyb látky po kůži je někdy tak nesnesitelný, že musím zastavit veškerý pohyb a soustředit se intenzivně na něco jiného. Jinak je to velmi frustrující a jsem schopná se z nepochopitelných důvodů nejenom rozbrečet, ale také vztekat takovým způsobem, že oblečení raději rozervu nebo se ve frustraci akorát neúmyslně pomlátím o okolní objekty.

Cedulky na oblečení jsou samostatná kapitola. Dnes už je obvykle neodstraňuji, protože mi prostě potom vadí necelistvost oblečení. Na druhou stranu, příliš velké cedulky, které lechtají, nebo cedulky z nepříjemného a škrábavého materiálu obvykle odstraňuji ihned. Pokud to neudělám, také můžu skončit s rozdrásanou kůží do krve – od cedulky, nebo od sebe.

V dětství ale musely všechny cedulky okamžitě pryč.

Péče o vlasy může být někdy čiré peklo

Vlasy

K citlivosti kůže na hlavě se váže citlivost z hlediska vlasů. Návštěva kadeřníka pro mne byla vždy malým peklem. Zejména jako malá jsem byla schopná utéct pryč. Začít se vztekat a brečet. Jenže jsem vždy byla násilně usazena, ať si nevymýšlím, že mne to bolí.

Česání se ještě dá celkem přežít. Bolí to, tahá to a občas se mi z toho chce bolestí brečet, ale dnes už to umím vydržet.

Jenže kdysi dávno jednu kadeřnici napadlo použít žiletku na seřezávání vlasů. Bylo to naposledy, kdy tento mučící nástroj někdo na mne použil. Pocit to byl stejný, jako kdyby tu žiletku vzala, a začala mi řezat do těla.

Jako třešinka na dortu je pak fakt, že si většina kadeřnic chce neskutečně moc povídat. Nejenže si chtějí očividně povídat o hovadinách, ale také se pak u práce zasekávají. Já si nechci povídat. Nevím o čem by to mělo být a navíc se potřebuju soustředit na to, abych nevyskočila z křesla, jednu jí nevrazila a neutekla pryč, protože to jsou muka.

Naštěstí tohle utrpení přešlo v okamžiku, kdy mi vlasy začal stříhat přítel. Poprvé jsem měla účes, který se mi opravdu líbil a jeho péče je snesitelná. Když ne, dáme si pauzu. Navíc chápe, že moje vlasy dostanou velmi jednoduchou péči – umýt a učesat. Pouze se rozčiluje, že můj pokryv hlavy je jednoznačně samostatně žijící organismus, protože jinak by se mu pod rukama nekroutil do podivných tvarů. Ano, moje vlasy žijí vlastním životem a každý den mám účes podle nálady, pokud své kadeře nezkrotím.

Textury a struktury

Jak už jsem zmiňovala, mám velmi citlivou kůži a nesmírně ráda proto osahávám různé zajímavé látky či předměty. Někdy mne jenom fascinuje vizuální stránka – barvy, tvary, odlesky. Většinou je to však hmatový vjem, který je zajímavý.

Zdá se, že lidé se na různých akcích smířili s tím, že prostě čas od času chytnu jejich cíp látky a začnu jej prozkoumávat. Osahávat kožešinu, co nosí nebo si jenom hrát s tkaničkami od oblečení. Jinde na veřejnosti tohle za normálních podmínek nedělám. Jenom se vyskytuji ráda ve skupině divnolidí, kterým moje chování až tak divné nepřijde.

Samozřejmě touhu sahat na předměty a látky můžu ukojit i normálně na veřejnosti, ale už nemůžu osahávat cizím lidem oblečení nebo vlasy. Pokud, tak jenom velmi skrytě, protože chápu, že lidem se to nelíbí.

Na druhou stranu, super jsou obchody. Tam nikomu nepřijde divné, že si vezmu do ruky halenku jenom proto, že mne zaujme látka, ze které je vyrobená a podobně.

Naštěstí tohle nedělám často. Obvykle si na svém vlastním oblečení najdu něco ke žmoulání. Popřípadě začnu žmoulat staré účtenky, co mám po kapsách. Občas si moje ruce vydrží hodiny hrát s nití u mikiny. Poskytuje mi to určitou uklidňující oporu.

Značně mne uklidňuje, když svému psovi, nebo kocourovi můžu zabořit obličej (nebo aspoň bradu) do kožíšku a užít si tak jejich hebkost a chundelatost. Vždy mi to neskutečně zvedne náladu.

Hodně ráda pracuji s vlnou, protože je mi na omak velmi příjemná, byť na holém těle ji nesnesu. Strašně ráda z ní ručně předu a užívám si vzhled každého chloupku v nadýchaném chomáčku česance, co jsem si sama připravila. Vyhovuje mi, že vznikající příze musí projít mezi mými prsty.

Některé „přecitlivělosti“ mi umožňují lépe vnímat svět a jsou velmi užitečné.

…do určité míry.

Očichávání

Také hodně ráda očichávám aromatické věci. Můj čich je vskutku celkem „mrtvý“, přesto přecitlivěle reaguji na syntetické vůně a parfémy. Bolí mne z nich hlava.

Zato přírodní aromata miluji. Jsem schopná si vysypat zrnkovou kávu na misku před sebe jenom proto, abych mohla čichat tu příjemnou vůni, nebo jenom žvýkat zrnka kávy. A to přitom kafe obvykle nepiju, protože mi nedělá dobře.

Jakmile vidím v zahradě růži, nebo jiný aromatický květ, obvykle do něj zanořím nos a jenom čichám.

Očichávám i aroma lidské kůže a vím, že to je to správné aroma – nemyslím pot. Prostě jenom přivonět k dlani ruky, příteli ke krku a podobně.

Velmi ráda očichávám svého psa a jednoznačně ho podle vůně poznám mezi všemi psy, co máme v rodině. Také bezpečně poznám, že seděl na klíně u někoho jiného, protože potom načichne odporným parfémem kosmetiky.

U vlny bezpečně poznám, že se jedná o vlnu z jiné ovce jenom po čichu. Ovčí (a koňské) aroma mi vyhovuje a do ovčí vlny si ráda zabořím nos. Když mám novou nepranou vlnu, tak před jejím roztříděním si ji prostě rozložím na trávník a lehnu si do ní. Užívám si hebkost, vůni a teplo sluníčka.

Jídlo

Jídlo je u mne další poměrně výrazná hypersenzitivita. V podstatě nesním nic, co nemá strukturu a nevím, co od toho jídla očekávat. Věci, jako je rizoto mi zvedají žaludek už od pohledu. Jsem schopná odhadnout celkem dobře, co mi bude a nebude chutnat.

Jablka jsem vždy byla schopná rozlišit pouhým pohledem, zda budou dobrá nebo ne. Nesnáším jablka tuhá a skřípající mezi zuby. Mám ráda jablka mírně moučná, křehká a šťavnatá – takové je strašně náročné sehnat někde v obchodě.

Nikdy jsem nepochopila, že kdokoliv může koupit ovoce, jehož odrůda je už od pohledu „ta špatná“. Například mandarinky. Od pohledu a omaku je jasné, zda budou špatně loupatelné, plné semínek a kyselé, nebo vysušené.

Na druhou stranu, jsem se za svůj život naučila sníst skoro cokoliv. Většina lidí v mém okolí totiž praktikovala techniku „jez, nebo buď o hladu“. Dříve jsem skutečně radši byla o hladu, než jíst něco, z čeho se mi zvedal žaludek.

Pak jsem ale přišla na to, jak sníst i něco odpudivého. Nekoukat, nedýchat, moc nežvýkat a rovnou polykat. Následně zapít velkým množstvím vody. Díky této technice jsem přežila i spoustu opravdu odporných jídel, které se mi vracely i po požití. Také jsem se takto naučila rozeznat jednoznačně nechutná jídla a pokud mám na výběr, opravdu se nedotýkám záhadných směsí ze kterých nejsem schopná určit, co v nich je.

Potřebuju, aby jídlo mělo jak vizuální, tak chuťovou strukturu a jednotlivé složky šly od sebe odlišit. Obvykle nejím věci, které neznám. K některým jídlům si buduji vztah i několik let. Trvalo asi 10 let, než jsem se nechala přesvědčit o tom, že hamburger je dobré jídlo a ne odporný blaf z fast foodu a nyní je to jedno z mých oblíbených jídel – pokud je kvalitní.

Obvykle jím jídlo v určitém pořadí. To nejlepší obvykle na konec. Málokdy jím náhodně co mi přijde pod ruku. Je v tom pak chuťový chaos a je to špatně.

Mám ráda jídla chuťově méně výrazná, ale vždy jsem milovala chuť cibule, křenu, česneku a wasabi křenu. Cibuli jsem jedla jako jablka. Už to nedělám po tom, co jsem si několikrát spálila jazyk takovým způsobem, že pak několik dní bolelo cokoliv, co se mého jazyku dotklo. Jsem teď mnohem opatrnější.

U wasabi křenu mám osobní rekord jednu vrchovatou čajovou lžičku samotného křenu bez zapíjení a bez jídla. Uznávám, že jsem to tehdy poněkud přehnala a měla jsem pocit, že se udusím. Křen se mi zasekl kdesi v krku a velmi se mu chtělo zpátky. Ty kousky pasty co zůstaly výše v jícnu mi pak zabraňovaly efektivně dýchat. Od té doby jsem opět opatrnější.

Dalo by se očekávat, že když mám ráda takto ostrá jídla, tak mi bude vyhovovat i chilli. Nikoliv. Donedávna jsem ho absolutně nenáviděla a nesnědla jsem nic, co bylo i jenom lehounce pikantní. Pak jsem se naučila jíst sladké chilli a z nouze jsem se postupně naučila jíst i celkem ostrá jídla. Zásadně je ale nepreferuji, jsem už ale ochotná sníst jídlo, kam někdo upustil špetku chilli.

U nápojů jsem podobně vybíravá. A zejména u alkoholu. Jelikož nenávidím chuť ethanolu, tak si opravdu dávám pozor co piju. Mám radši kvalitnější pití, hutná piva, likéry, sladší vína, co nevypalují hrdlo a podobné. Za normálních okolností opravdu piju jenom na chuť a moc alkoholu nevydržím. Ano, nejsem správný Čech a uchlastá mne prakticky kdokoliv.

Závěrem

Nemám pocit, že by mne moje senzitivity a hyposenzitivity nějak zásadně omezovaly v životě. Jenom je potřeba se jím přizpůsobit stejně, jako třeba celiak musí mít celoživotně bezlepkovou dietu.