Jak přežít s hyperaktivitou

Určitě znáte dny, kdy se nemůžete na nic soustředit a práce vůbec nejde od ruky. Někdy je problém i jenom efektivně začít.

Nebo se začnete v práci točit na židli a přemýšlet o něčem jiném.

A teď si to celé asi stokrát vynásobte a dostanete se k hyperaktivitě a poruše soustřední. Nepříjemné, že?

Soustřední, nebo spíš nesoustředění

Pokud se pokusím začít nějakou práci, tak může být velmi těžké u ní i zůstat. A to se může jednat i o zajímavou aktivitu. Měřila jsem si, jak dlouho se vydržím bez přestávky plně soustředit na výuku zajímavého předmětu. Je to přesně deset minut. U nezajímavého, je to i pár vteřin.

A proč se nemůžu soustředit? Těžko říct. Najednou je to prostě únavné. Nebo mám v hlavě tisíce myšlenek za sekundu a žádná nevydrží, i když se ji snažím chytit.

Každý zvuk, zašustění listů, zavrzání. Miniaturní pohyb – třeba i pohyb vlastních řas. Každá neodbytná myšlenka. To všechno dokáže přesměrovat pozornost někam jinam. I kdyby to bylo jenom na pár sekund. Takováhle vyrušení jsou tu neustále a pořád.

Když je člověk dítě, ještě svoje impulzy nedokáže plně kontrolovat. V dospělosti je to pak o něco snazší. Člověk už si dokáže říct, že teď nepůjde zkoumat, co se jinde děje, ale bude dál sedět nad tím hloupým úkolem a pracovat na něm. I při schopnosti kontrolovat vlastní tělo a neodejít dělat něco jiného, je velmi obtížné kontrolovat vlastní myšlenky.

Ty se pak vydávají na pouť a cestují kolem. Pak zase něco zaujme a pozornost těká z místa na místo. Prostředí bez rušivých podnětů se prakticky nedá vytvořit.

Někdy je to naprosto šílené. Nevím, k čemu bych to přirovnala, ale myšlenky lítají tak rychle, že se opravdu žádná nedá zachytit, nedá se soustředit ani na vlastní nesoustředěnost. Je to pocit, jako kdyby hlava měla explodovat.

Nejlepší řešení asi je jít dělat něco jiného a trochu unavit svou mysl. Když se trošku otupí, tak pak se dá o trochu lépe soustředit. Pro mne je také strašně důležité nezajímavé věci často střídat.

Třeba při úklidu sebe sama neustále vracet zpátky k původní myšlence na úklid téhle ponožky a ne té druhé ponožky. Pak to totiž jenom vede k tomu, že je všude všechno vytahané a nic není uklizené.

A co pohyb?

Před několika lety se mne teta s nadějí v hlase zeptala, zda se moje hyperaktivita zlepšila. Načež jsem jí odpověděla, že nikoliv, jenom jsem se naučila to lépe kontrolovat. Tím jsem jí asi sebrala naději na to, že by sestřenka mohla být někdy více v klidu.

Zejména dřív jsem nikdy nevydržela dlouho sedět. Byla jsem vždy dítětem, u kterého bylo napomínání celkem marné. Musela jsem se neustále hýbat, běhat nebo se alespoň procházet.

Ráda se houpu na židli, točím na židli, nebo na ní jezdím tam a zpět. Gymnastický míč byl pro mne malým vysvobozením, protože sedím a čtu/pracuju a přitom můžu hopsat nahoru a dolů, kroutit se na míči a neustále se hýbat.

Baví mne sport. Umožňuje mi utřídit si myšlenky, odpočinout si duševně a mít pocit, že jsem se velmi příjemně unavila. A zároveň pomohla svému tělu zlepšit kondici.

Kolektivní sporty mne nebaví. Jakákoliv hra s míčem je katastrofa, protože moje schopnost koordinace sebe a míče, je velmi mizerná. Přesto mi šla vybíjená. Trefit se sice neumím, ale uhnout ano. Také mi šel floorball, když jsem byla v bráně a k chytání jsem nemusela používat ruce. Chytla jsem skoro všechno.

Nejlepší je ale stejně plavání, lezení, koloběžka a běžky. Ani u jednoho se nemusím starat o ostatní lidi a ani o to, zda zakopnu o vlastní nohu.