Vysokofunkční, velmi dobře socializovaná

Ráda bych se rozepsala o tom, co tohle vlastně znamená a také, co tomu předchází.

Po ukončení studia před třemi lety mi totiž došlo, že na otázku: „Co jste na škole dělala?“ nemůžu odpovědět, že to bylo vyplněno osobnostním rozvojem. A o tomhle tématu byl můj život posledních 13 let.

Zhruba ve svých 13/14 letech jsem se ještě pořád snažila zapadnout a pomalu jsem se smiřovala s tím, že jsem příliš divná na to, aby se mi to povedlo. Četla jsem hromady dívčích časopisů, knížek a návodů jak na to. A pak jsem objevila něco o řeči těla. Pro mne to tehdy byla senzační informace, protože jsem si říkala, že když se to naučím, budu mít schopnost, kterou nikdo nemá a budu umět říct, co si ostatní myslí.

Pak jsem zjistila, že u ostatních to absolutně nejsem schopná sledovat, protože se musím soustředit na to, co dělám já a abych u toho nevypadala jako pako. Díky tomuhle soustředění jsem si ale všimla, že dělám minimálně dvě zásadní věci úplně špatně. Neustále jsem si sahala na obličej a drbala nos, což podlé té knížky byla známka toho, že lžu. Navíc vždy, když mi bylo s někým celkem fajn a už jsem se dokázala uvolnit, tak jsem přenesla váhu na jednu nohu a založila si ruce na prsou. Podle knížky to znamenalo ale nezájem a silný nesouhlas. Začala jsem tu knížku nenávidět, protože v ní byly nesmysly. Ale více jsem si hlídala co dělám a vynechala jsem hlavně křížení rukou.

Na gymplu se nám dostalo opět spousty užitečných informací ze sociálního hlediska. Nejenom, že interakce se spolužáky byla najednou o něčem úplně jiném, ale já přestala být šikanovaná za svůj názor a za jakýkoliv projev emocí.

Učitelé nám vysvětlili základy etikety a jak to funguje, což mi přišlo jako celkem zajímavé téma. Alespoň mi to konečně osvětlilo některé podivné chování mezi lidmi. A třeba někdy využiju vědomosti o používání příborů, jak který vypadá a na co se používá.

Také nám bylo vysvětleno, jak se veřejně projevovat. Vyučující zavedl přednesy (které jsem bojkotovala a nechala si vždy napsat pětku) a proto nám vysvětloval, jak se efektivně přednáší. Vysvětlil nám výplňová slova a zvuky a já se jich pak několik let zbavovala. Vysvětlil nám, kolik gestikulace je příliš a kolik málo a že jí má být tak akorát – takže jsem se naučila nějakou gestikulaci používat.

Na gymplu jsem se také rozhodla, že začnu chodit do dramatického kroužku a díky tomu jsem měla možnost bez rizika zkoušet různé interakce a reakce. Poté, co jsem se viděla na záznamu jednoho představení, jsem se rozhodla změnit pár věcí. Těžce jsem se hrbila a taky jsem nepoužívala prakticky žádnou mimiku. Takže jsem strávila mnoho hodin před zrcadlem a různě se na sebe šklebila. Nejvíc se mi líbily grimasy s pozvednutím a různým pokřivením jednoho obočí, takže ty používám nejčastěji. Většina grimas je už automaticky mojí součástí a nemusím se na ně skoro vůbec soustředit. Jenom když jsem unavená, opět mám jenom minimální mimiku.

Zároveň se stala jedna úžasná věc, která mi od základu změnila život. V menze jsem dostala příchuť jogurtu, která mi nechutnala a požádala jsem zcela cizí osobu – kuchařku, zda si mohu vzít jiný. A ona se na mne ani nepodívala a s klidem oznámila, že ano. Tehdy jsem pochopila, že můžu říct, když se mi něco nelíbí a že konečně umím mluvit s cizími lidmi! Do té doby jsem nedokázala s jim říct buď vůbec nic, nebo jenom pár slov. Toto byl okamžik, kdy se moje sociální fobie začala značně rozpadat a v průběhu celého gymplu jsem pochopila, že lidé nejsou jenom zlí a začala jsem si znovu budovat důvěru.

Na vysoké jsme museli prezentovat naše architektonické výtvory a já pochopila, že mluvím příliš rychle a nesrozumitelně. Vůbec mi to nedošlo, přece tak už nemluvím v normální konverzaci. Takže jsem se učila mluvit pomaleji a srozumitelněji. Stále mívám ale kritiku na chaotičnost mých myšlenek a že přeskakuji úvod. Úvody nesnáším. V knížkách je přeskakuju, v konverzaci je přeskakuju…

Také jsem začala občas jezdit na LARPy (living action role play) a tam jsem získala velké množství zkušeností s interakcí. Jednak ti lidé jsou zvyklí na podivíny, oni jsou také divnolidi a také moje role mohla být jakkoliv nepříjemná a agresivní a já si mohla vyzkoušet reakce lidí a lépe se učit improvizovat. Pořád nerada hraju moc dialogové role, protože nevím, co říct a neumím rychle reagovat. Pořád spoléhám na hráčskou odezvu po hře, kdy mi řeknou něco o té roli, protože ne vždy to přesně poznám.

A mezitím celou dobu…

Mám ráda animáky. Jsou čitelné a je tam málo postav, takže se v tom neztrácím. Mezipostavová interakce má celkem jasnou příčinu-následek. Emoce jsou velmi jasně patrné a s postavami se dá lépe „sžít“. Ty mi určitě dost pomohly v hledání výrazů tváří a reakcí, které se očekávají.

Výchova. Ve 12 letech mi bylo vysvětleno, že se musím na lidi dívat, když s nimi mluvím a musím se jim dívat do očí, ale nezírat. Že je to slušnost a dělá se to tak. Také mi v průběhu celého dětství byla vysvětlena celá řada společenských záležitostí, očekávaného chování apod. Některá z těchto pravidel bořím doteď, protože možná patří do „vyšší“ společenské vrstvy, ale moji kamarádi mne za takové projevy peskovat nebudou.

Naučila jsem se celkem dobře kontrolovat, nekroutit se a nevrtět. Nečistit si neustále nehty a nehýbat rukama, když jsem na pohovoru. Naučila jsem se lidem dívat na kořen nosu, když s nimi mluvím. Občas dokonce i na spodní víčko. Naučila jsem se vypadat normální. Jenže čím víc se o to snažím, tím víc mne to stojí energie.

Také jsem velmi důkladně celých těch 13 let pozorovala mezilidskou komunikaci, sledovala různé filmy a četla vědecké články o sociální a behaviorální psychologii.

Naučila jsem se získat přístup ke spoustě vlastních emocí a porozumět jim dostatečně na to, aby mne (většinou) těžce „nesemlely“. Do té doby jsem vnímala pouze silné fyzické příznaky, které mne dokázaly zcela rozhodit.

Naučila jsem se poznat velkou většinu výrazných emocí u ostatních. Vím, že když na mne někdo ječí, že je dost pravděpodobně naštvaný. Když se někdo směje, že nemůže dýchat, že je šťastný a podobně. Dokonce podle testů na poznání mimiky obličeje mám velmi nadprůměrné skóre a poznám skoro vše. Aby taky ne, když vyobrazené obličeje mají emoce velmi výrazné a taky už jsem je viděla s popiskem mnohokrát. Méně časté emoce, nevýrazné emoce a v reálném život jsem pak obvykle bez šance. Vím, že pokud bychom přestali mluvit a ten člověk by tu grimasu podržel alespoň dvě minuty, tak bych s největší pravděpodobností poznala, o co jde. Můj nejběžnější tip jsou zaražené prdy – aneb: nevím, nezajímá mne to a je mi to fuk.

Jsem celkem silná emoční houba a pokud je v okolí silná emoce, tak ačkoliv ji nedokážu identifikovat, začnu ji cítit.

Také mi celkem dobrou zpětnou vazbu dává přítel, protože je to jediná osoba v současnosti, které se nebojím zeptat na otázky jako „Kdy a jak se někdo zdraví?“ jestli to je předtím, než se na mne podívá, nebo až potom a jestli se smí pozdravit, když už jsme si pár slov vyměnili.

Závěr?

Bylo mi řečeno, že jsem velmi dobře socializovaná a že je super, že mám opravdu hodně nakoukáno. A že je pochopitelné, že spoustu věcí dělám jenom proto, že mám pocit, že se ode mne očekávají, byť ve skutečnosti absolutně netuším, proč bych je měla dělat.

Jako bych mohla tušit, proč se dělají, když odpověď: „Protože je to slušnost.“ je absolutně nevyhovující a na úrovni: „Protože proto.“ Podezřívám běžnou populaci z toho, že taky netuší, proč to dělá, ale dělá to.

Připadám si trochu degradovaná nálepkou vysokofunkční a velmi dobře socializovaná, protože je sice hezké, že umím působit jako normální jedinec, ale nikoho už nezajímá, kolik energie to stojí a že to má zdravotní dopady na organismus.

Také potom nikoho nezajímá, že už třeba nemám energii si všechny společenské formulky uvědomit a tak je vynechám. Pravidelně jsem označena za nevychovanou, nezdvořilou, arogantní. Zejména v práci, kde moje společenská energie stačí pouze pro hosty, klienty a zákazníky, ale už nemám sílu ani chuť se předvádět ještě před kolegy.