V mojí hlavě

Tento článek je takovým souhrnem toho, k čemu využívám svůj svět. Jeden z běžných projevů autismu totiž je, že lidé žijí často ve vlastním světě. Tak takhle vypadá ten můj, a tohle v něm dělám.

Nikdy v životě by mne nenapadlo, že tohle je pro někoho zvláštní a obtížně pochopitelné. Pro mne je to zcela samozřejmé a celý život jsem k tomu tak přistupovala.

Jiné světy

Většinou vlastní svět využívám jako soukromý prostor, kde mohu přemýšlet nad hromadou věcí znovu a znovu, pokaždé z jiného úhlu pohledu. Nebo jenom zrovna něco projektuji a modeluji. Většina počítačů, když renderuje něco náročného, se pak nedá použít k ničemu jinému. A když nic nemodeluji, tak se pohybuju ve vysněném světě. V takovém světě jsem strávila většinu svého dětství a dospívání, protože realita byla surová, krutá a nepříjemná. V imaginárním světě jsem měla své zvířecí kamarády, se kterými jsem si mohla telepaticky povídat.

Útěk do jiné reality se projevoval v mojí oblibě čtení knih. Chtěla jsem číst fantasy knihy, kde se dějí úžasné příběhy. Chtěla jsem být v centru dění, jako pozorovatel, stejně jako jsem byla tichým pozorovatelem v realitě.

Když se mi kvůli šikaně začal hroutit svět, chtěla jsem knížky, kde se hrdinům dělo něco podobného a podpora, která se dostávala jim, se dostávala i mne. Když je někdo v příběhu objal, bylo to, jako by někdo objal mne. U knížek v ich-formě, jsem byla tím hrdinou a dělo se mi to samé. Nebrečela jsem u toho. Prožívala jsem to jakoby zdálky, přece jenom jsem byla v té knize především pozorovatelem.

Také mne bavily encyklopedie a doteď baví. Četla jsem je stránku po stránce. Kreslila obrázky z nich. Když jsem byla starší, tak jsem se je učila zpaměti a dělala si výpisky. V posledních pár letech encyklopedie tvořím.

„Overthinking“ – nadměrné přemýšlení

Nadměrné přemýšlení je jeden z důvodů, proč existuje tenhle blog. Na otázku, proč nevydržím chvíli v klidu obvykle odpovídám tak, že: „Neustále se musím pohybovat, nebo alespoň přemýšlet.“ Obvykle už nedodávám, že pokud to nedodržím, tak se rozpadnu, exploduju nebo něco podobného.

Rozpad či exploze obvykle vedou k tomu, že nejsem pak schopná udržet jedinou myšlenku déle než půl sekundy, musím se šíleně hýbat, klepat, či kroutit a mám pocit, že se zcvoknu. Když podněty dále nepřichází, začnu se chtít vydrásat z vlastní kůže. V takovém okamžiku se obvykle už zvednu bez ohledu na cokoliv a jdu se alespoň projít. Ideálně si jdu zasportovat, protože to tlak uvolní skvěle a já jsem pak zase schopná se soustředit.

Vlastně nevím, co by se stalo, kdybych pokračovala dál. S největší pravděpodobností bych si rozdrásala kůži do krve a začala ječet jako smyslů zbavená. A to vše bez ohledu na to, zda je v mém okolí někdo, nebo ne. Je dost možné, že v rámci vztekání se, bych také začala házet drobnými předměty kolem sebe.

Moje nadměrné přemýšlení mne někdy vyloženě ničí, protože se nedovedu na nic soustředit a nedokážu usnout, nebo vydržet dlouho a kvalitně spát.

Mimo jiné to znamená, že si přehrávám situace, které se staly. Dialogy, co se staly a všechny možné i nemožné alternativní konce. Situaci obracím ze všech stran, dokud z ní něco nezískám, nebo nepřijde něco zajímavějšího na přemýšlení.

Umím nemít v hlavě nic, ale je to extrémně obtížné.

Modely věcí

Jedna ze super věcí, co se může stát když jsem ve vlastním světě. Vymyslela jsem si nějaký projekt a stojím před problémem. Začnu si v hlavě dělat různě komplexní vizualizace, předměty otáčím, rozkládám a skládám. Různě rozhýbávám apod. Když o něčem řeknu, že to bude fungovat, vím to.

Tohle je jeden z důvodů, proč jsem vždycky na vysoké nenáviděla dělání vizualizací. Jednak proto, že realitu vnímám trošku jinak než ostatní a druhak proto, že vím, že to bude fungovat. Už jsem si udělala hromadu vizualizací v hlavě, včetně různých alternativ. Proč bych ještě měla někomu dokazovat, že to bude fungovat? (Příliš mnoho detailů a otáčení předmětů v hlavě, mi dělá problém to nakreslit.) A ukazovat jak to bude fungovat, když si to každý umí představit při pohledu na výkres?

Tímhle způsobem vymýšlím různé inovace věcí, hledám předlohy pro své projekty a podobně. Ano, tužka a papír jsou stále mojí velkou pomocí. Stále si některé detaily čmárám. Primárně však proto, abych je nezapomněla a měla se k čemu později vrátit. Moje nadmíru komplikovaná mysl má občas problém vymyslet něco jednoduchého, nebo k tomu dojdu hroznou oklikou.

Hluk

Když žijete v hlučném světě, občas si potřebujete oddychnout. Každý rád vypadne z města alespoň jednou za čas. Nebo si jenom v klidu sám vychutná nějaký ten film.

Pro mne je svět hlučnější, než si většina lidí myslí. Ač se občas zmiňuje, že autisté mají citlivost sluchu 11 z 10 a takovou intenzitou vnímají okolní svět, pro mne to neplatí. Řekněme, že běžný člověk s dobrým sluchem má úroveň 5 z 10, pak už Vám možná dojde, že citlivost 11 z 10 je opravdu brutální.

Nejsem z těch lidí, co slyší elektřinu bzučet (většinou). Moje citlivost sluchu bude někde 7-8 z 10. Běžná tichá vzduchotechnika je pro mne občas ohlušující a leze mi těžce na nervy. Slyším vysokofrekvenční zvuky, které bych neměla slyšet vůbec, takže samozřejmě slyším i vysokofrekvenční zvuky, které už v mém věku většina populace neslyší. Například „Sonic Youth Repellent“ je pro mne stále nesnesitelný. Čtete správně, zvukový repelent na mladistvé.

Hudba

Nemám perfektní hudební sluch. Poznám ale, když někdo hraje/zpívá falešně. Poznám, když někomu ujede v hudbě byť jen jediná nota. Dokážu od sebe v hudbě oddělit jednotlivé nástroje a u každého nástroje slyšet každou notu. Dokážu si je velmi dobře i představit v prostoru. Nejenom, kde jsou ty nástroje umístěné (ano, existuje i něco jako prostorová hudba, většinou je to za pomoci vícero repráčků), ale také jak ta hudba plyne prostorem a jako linii vytváří.

Neumím noty. Nechápu je. Umím si však každou písničku představit vizuálně. A jak říkám, nemám ráda rokokovou a barokní hudbu, protože je plná kudrlinek a načančaná stejně jako móda a architektura té doby.

Nevidím hudbu tak, jako někteří jiní. Já si ji představuji. Buď vypnu zrak, anebo prostě jenom zavřu oči. Nejradši ale mám, když linie a barvy té hudby se prolínají s reálným prostorem.

Telepatie

Ne že bych uměla telepatii, ale chci poukázat na jiný „fenomén“. Hlučné myšlenky. Občas opravdu chci mít kolem sebe i v sobě ticho. Měřitelný hluk je jasně eliminovatelný, ale duševní hluk? A co ho vlastně způsobuje? A jakože vůbec cože?

Některé myšlenky jsou tak hlučné a agresivní, že si nejsem jistá, jestli jsem je neřekla nahlas a pak po očku kontroluji, zda si někdo něčeho všiml. A právě takových myšlenek se chci vyvarovat.

Je to klidné rozjímání, které se mi v letech 2007-2011 projevovalo celkem jednoznačně v příbězích. Moje vymyšlené příběhy postrádaly dialogy. Když jsem se pokusila přemýšlet o dialogu, bylo to tak strašně hrubé a hlučné vyrušení, že to bylo, jako kdyby mi někdo dal facku.

Zkoušela jsem tedy vymýšlet přijatelnou formu komunikace. V některých knihách jsou myšlenky postav kurzívou. A to bylo ono. Zjistila jsem, že když přemýšlím o komunikaci, která nepoužívá slova, tak to není tak násilné vyrušení a že je to vlastně úplně nejjednodušší. Přála jsem si, aby to šlo takhle dělat i v realitě.

Když jsem potřebovala uvolnit duševní chaos a potřebovala jsem absolutní ticho, tak i moje příběhy jsou zcela tiché. Když píšu příběh, já jsem ten příběh. A to i když je ten příběh vymyšlený a je založený na mojí fantazii.